Jsme velice loajální národ ke svým tyranům?

Jsme malá země v samém srdci Evropy, coby samostatný stát toho sice z pohledu času mnoho nemáme, z pohledu událostí toho však máme za sebou možná až příliš - zpravidla se pak jedná převážně o tyranii ze strany těch silnějších. Co jsme ale udělali my coby národ na důkaz protestu proti zlovůli našich tyranů a nevracíme se tak trochu zpět do náruče toho co jsme opouštěli před dvěma desítkami let, kdy nenávist a odhodlání žít svobodně dávala najevo velká část národa  svorně v podobě osobní účasti na náměstích, kdy v mrazivých dnech ze všech stran zněla hesla "Dubček na hrad!" případně "Havel na hrad"?

Nacházíme se v padesátých letech, atmosféra je nabitá u některých očekáváním lepší budoucnosti, odhodláním budouvat socialistickou vlast ale i strachem - záleží především na tom kdo jste nebo co jste ještě před pár lety dělal. Od chvíle, kdy se v této zemi chopili moci komunisté to vůbec není dlouho, všichni mají stále v živé paměti hrůzné výjevy války, nelze se divit 

V tomto článku mám zejména namysli bouřlivé události v padesátých létech. Není to v této době dlouho co se chopili v naší zemi moci komunisté, hrůzy války ještě nezačaly ani doznívat, přitom pro některé opět začíná peklo - a co hůř, je to peklo rozpoutávané kolikrát vlastními sousedy kteří to v časech dřívějších pro svou neschopnost, lenost a omezenost moc daleko nedotáhli, nyní však třímají v rukou nástroj moci - v nejednom stavení tehdy zaznělo "ve jménu strany a lidu Tě zbvaujeme všeho majetku a příbytku", což bylo jedno z mála co nejden z majetnějších slyšel, než byl přesunut kamsi do pohraničí, v horším případě do lágru aby svou situaci dostatečně pochopil.